pátek 30. října 2009

Dušičky

Jan Skácel
"Mrtví"

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny
ve vlasech kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece je poznáváme

Po chrpách které kvetli vloni
slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného

(pozn. foto je z místa, kde bývala před tažením husitů vesnice jménem Stará Ves, uprostřed lesů mezi Žihlí a Vysokou Libyní, po tažení husitů z ní nezbylo téměř nic jen torzo studny a valy, pod kterými se dají tušit půdorysy domů)

1 komentář:

  1. Skácel ...
    poezie tak hladí
    Inu historie, valí se jak moře
    a zůstane lidské hoře a v dáli smích.
    Jsme tu jen na chvíli, nemajíc zhola nic a pachtíc se za všemi pomysli.
    Odkud kam a co pak.
    Snad v každém okamžiku je dobré ptát se spíše jak?

    Páteční pozdrav rosie

    OdpovědětVymazat