středa 19. května 2010

Jan Skácel, Stopadesátý sonet o jaru

Jaro tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je


4 komentáře:

  1. Poetika slova a obrazu. Krása. Aj ten májový rozviaty záber je super. Pá Gabi

    OdpovědětVymazat
  2. Krásná fotka, jen ta příroda se k ničemu nemá, prší a prší.
    Příjemný den
    Iva

    OdpovědětVymazat
  3. Ach, milujem ten jarný radostný krik drozdov..niekomu možno vadí, keď ho to ráno zobudí, do mňa to vlieva radosť a optimizmus...
    Pekný večer:-)
    Holly

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Mokopko,

    hloh tak velejemný kvítek má a nenápadný a přitom léčivá síla obrů je v něm ukrytá
    a v tuhých zimách jeho plody ptáčky sytí....
    ale já sem chvátám skoro po ránu :-)
    abych ti k tvému svátku jména popřála dobrý a krásný den plný zázraků. rosie

    OdpovědětVymazat