Jan Skácel, Stopadesátý sonet o jaru
Jaro tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky
se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává
po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle
na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je
Poetika slova a obrazu. Krása. Aj ten májový rozviaty záber je super. Pá Gabi
OdpovědětVymazatKrásná fotka, jen ta příroda se k ničemu nemá, prší a prší.
OdpovědětVymazatPříjemný den
Iva
Ach, milujem ten jarný radostný krik drozdov..niekomu možno vadí, keď ho to ráno zobudí, do mňa to vlieva radosť a optimizmus...
OdpovědětVymazatPekný večer:-)
Holly
Ahoj Mokopko,
OdpovědětVymazathloh tak velejemný kvítek má a nenápadný a přitom léčivá síla obrů je v něm ukrytá
a v tuhých zimách jeho plody ptáčky sytí....
ale já sem chvátám skoro po ránu :-)
abych ti k tvému svátku jména popřála dobrý a krásný den plný zázraků. rosie